čtvrtek 7. prosince 2017

Ráda vařím rychle: Hummus

Zdravím vás, moji milí příznivci vaření!
Konečně jsem se rozhoupala k tomu zde na blogu založit nový formát článků, kam budu moci dávat své oblíbené rychlé a jednoduché recepty, protože jak předesílám v nadpisu, ráda vařím rychle!

Jako první padl los na můj oblíbený Hummus, arabskou pastu z cizrny, která se u nás poslední roky těší čím dál tím větší popularitě. Mnoho značek ji zařadilo do sortimentu a tak se dá koupit prakticky všude. Ale přátelé, domácí je stejně nejlepší!

Budeme potřebovat:

Plechovku cizrny (samozřejmě můžeme namočit, uvařit a použít i sušenou, tam už to ale nemá punc rychlovky)
1 lžíci Tahini pasty (používám světlou, dnes se dá bez problémů koupit a taky se dá bez problémů vynechat)
Olivový olej
Citronová šťáva (minimálně z půlky citronu)
Stroužek česneku
Sůl
Případně lžíci jogurtu na zjemnění, pokud netrváte na veganské verzi
Oříšky, sezam, olivy, zelenina na ozdobení/dochucení 
+ kupa zeleniny k podávání, pita chleba (já si ho k tomu peču) nebo obyčejné dobré pečivo



Do misky/nádoby od mixéru nasypeme cizrnu, sůl, česnek, citronovou šťávu, pastu tahini případně jogurt a rozmixuji dohladka.
Směs následně dochutím, pokud je potřeba a vmíchám dvě lžíce olivového oleje, který směs lehce zjemní.
Do hummusu taky můžete přimíchat koření, výborný je s římským kmínem, s uzenou paprikou, s tymiánem, s arabským zátharem,... fantazii se meze nekladou.

Sama mám nejraději servírování s kousky oliv, kešu oříšků (dodávají tomu příjemnou texturu i chuť) a kapkou olivového oleje.


Konzumace hummusu je pro mě takový malý rituál, nepoužívám k tomu žádný příbor, pastu nabírám buď zeleninou (skvělá je mrkev, rajče, paprika, řapíkatý celer, okurka, ředkvička,...) nebo čerstvým chlebem pita, ideálně oboje střídám.
Vy si ho ale samozřejmě můžete namazat klasicky na pečivo nebo jen se zeleninou.

Vím, že receptů je všude mnoho, ale chtěla jsem tu mít ten svůj!
A co vy, taky milujete hummus?

Mějte se krásně!

sobota 28. října 2017

Velký hmyzí večer aneb dáte si červa?

Zdravím vás, milí čtenáři!

Je pravda, že už dlouho se chystám vydat další jídelní článek, ale pořád se k tomu ne a ne dostat...

No, rozhodla jsem se, že zážitek z nedávné doby bude přesně to pravé pro můj návrat, taková malá reportáž či zkrátka popis takového normálního večera v restauraci Klub cestovatelů v Brně. Bystřejší již z názvu pochopili, oč se jedná...

Zkrátka jsme večeřeli hmyz.


Na tomto místě by se asi hodilo nějaké varování. Tak tedy:

Pokud jste útlocitná povaha a vadí vám o hmyzu i byť jen číst, tak radím přestat číst právě teď a uvidíme se u nějakého příjemného nebroučího receptu. ;)


Ne, vážně, dám vám šanci, obrázek v náhledu je příjemný, varuji dopředu... ;)


Tak, dobře, budu předpokládat, že všichni entomofobové opustili tuto stránku a pustím se konečně do popisu celé události.


O akci jsem se doslechla už někdy před rokem či dvěma, řeč na ni ale doma přišla až po záříjovém asijském food festivalu, kde se hmyz taky připravoval. Manžel tehdy prohlásil, že by si to dal možná tak někde v klidu, v restauraci a s výkladem, švagr zase vyjádřil přání ochutnat... a jelikož měl druhý zmíněný nedávno narozeniny, hádejte jak to dopadlo.

Co se týká mě osobně, hmyzu se nebojím, nedělá mi problém na něj sáhnout a největší strach jsem měla z toho, že mi nějaké tužší kousky zůstanou mezi zuby. Jinak mi ale cvrček nepřipadá nijak výrazně nechutnější na pohled než třeba taková kreveta...
Zkrátka musím říct, že představa, že jdu jíst hmyz, ve mně nevzbuzovala moc žádné emoce. Asi bych se výborně hodila pro přežití v džungli, nic to se mnou nedělá ani teď.
(Každý má něco, já se zase velmi těžko dokážu dotknout cizích vypadaných vlasů, dokonce i čistit vlastní hřebeny je pro mě hodně náročné...)

Jeden větší krasavec než druhý...
Ještě než jsme vyrazili, pročetli jsme články o tom, jak hmyzí večery probíhají, takže jsme byli připraveni. Snažila jsem se nemít žádné předsudky, čemuž docela pomohlo i to, že jsme se v Klubu sešli v hojném počtu cca 40 lidí... A taky docela dobré africké víno.

Prostor restaurace byl příjemný a na stole už to hýřilo životem, červi se žouželili, cvrčci nervózně přešlapovali... Normálka, znáte to.




 Já šla prozkoumat hmyz, moji pánové zůstali zbaběle sedět a čekali na zahájení.

Celým večerem nás provázel pan kuchař Milan Václavík, který se "hmyzí kuchyni" věnuje už roky a navíc umí mluvit, takže se dobře poslouchá.
Posádku restaurace si rozdělil na dvě poloviny, vždy jedna část sleduje přípravu jídla v reálném čase a u toho poslouchá výklad (jednak o samotné přípravě hmyzu, kde všude ve světě se konzumuje, jak si jej připravit doma, že hmyz u nás zatím není uznán jako potravina, ale to by se mělo od ledna změnit, výživové hodnoty, a mnoho dalšího...), druhá čeká, případně už jí.


Celé menu jde od toho méně "složitého" k většímu hmyzu, za příplatek bylo možné objednat tarantule či štíry (toho už jsme tedy nevyužili). 
Začínali jsme tedy jednoduše, moučnými červy
Kuchař je nejprve rychle spařil ve vroucí vodě, následně orestoval na pánvičce a okořenil. 
No, a bylo hotovo. 
První hmyzí pokrm večera, první porce hmyzu v životě (tedy ta vědomě pozřená). 


Osobně jsem se rozhodla psychickou bariéru překonat rychle - prostě šup tam s ním.
A ono to nebylo špatné, vlastně to moc nemělo žádnou distinktivní chuť, takže pražené a solené to bylo trochu jako cibulka nebo opečené nudle (ve kterých by se to asi úplně ztratilo).


Druhý chod byli banánoví cvrčci na másle.
Uznávám, tady už je to se vzhledem trochu horší, mají přeci jen více nožiček a z celého večera mi přišli asi nejošklivější (ano, i třeba než švábi) a dlouho jsem si je neprohlížela.
Ale (i díky máslu) chutnali dost jako kukuřice a celkově to taky nebylo nijak strašné. Zvlášť když si k tomu případně člověk mohl vzít salát a suchárek na zajezení.


Další přišly na řadu larvy potemníka brazilského (čili větší červi) na česneku a chilli (které ale nepálilo, já bych klidně přidala).
Trochu větší verze prvního chodu byla bez problémů, zase to bylo docela dobré, chutnalo to jako popcorn s česnekem a k vínu by je člověk nakonec křoupal docela ochotně.



A přitvrzovalo se.
Saranče stěhovavá na víně. (Jedno mluvnické okénko, ano, skutečně je to TA saranče, podobně jako ta káně a ta sršeň.)
U té už je lepší nejíst poslední článek zadních noh, protože jsou na něm malé výrůstky, které jsou tužší a prý škrábou.
Na základní škole jsme jejich menší příbuzné chytali na dvorku, doma jsem tím potom krmila naši rosničku, ale jíst je mě tehdy skutečně nenapadlo.
Opět mě příjemně překvapilo, chuťově to totiž bylo dobré, víno dodalo vůni a jemnou kyselost.


A chod poslední, smažená nymfa švába. Zvířátko to moc hezké není, pan kuchař zmiňoval Vetřelce, já si vzpomněla spíš na Edgara z MIB.
Ačkoliv to jako popis této fotky bude někomu znít divně, tento chod mi chuťově přišel nejlepší (no jo, je to tak). 


A na závěr ještě sladká tečka, perník s moučnými červíky. Jako asi dobré, zkrátka obyčejný a trochu suchý perník, poleva nebo marmeláda by tomu prospěla (ale pokud je to sladké, je to dobré, znáte to.)). Jen bych ocenila víc něco, kam by byl hmyz lépe zakomponován, tohle byl prostě jen perník s přídavkem, který v tom ale neměl větší chuťový smysl.

Pánové ještě na cestu nepohrdli panáčkem červovice, mě na pálenky moc neužije a potřebovala jsem ráno vstát do práce.
A potom už jen zaplatit a hajdy domů...

Celý zážitek hodnotím kladně, každý den tedy hmyz jíst nepotřebuji, ale třeba proteinový prášek či tyčinky (protože hmyz je výborný zdroj proteinu) by mi nevadily a hezkou restauraci s promyšleným hmyzím konceptem bych navštívila klidně (ostatně, v Evropě jsme prý jediní, kteří hmyz nekonzumují, tedy vědomě, jinak si o průmyslově vyráběných potravinách iluze moc nedělám).

Pokud jste experimentátoři tělem i duší, rozhodně mohu celý večer doporučit, bylo to příjemné, poučné, atmosféra byla přátelská (a v případě, že byste nakonec vyměkli, nikdo vás nebude nutit dojídat).
Velké hmyzí večery se pořádají pravidelně, tak pokud máte zájem, neváhejte si místo v restauraci rezervovat.

Tak co, zvládli byste sníst hmyz?
Je pro vás hmyz možným jídlem budoucnosti, klidně i ve formě moučky (tedy bez nožiček a tvaru hmyzu, jen jako přísada bez chuti) nebo je to pro vás naprosto nemyslitelné?

Ráda si přečtu vaše názory!

A.

pondělí 14. listopadu 2016

Ryba v papilotě

Jak už jsem psala v některém z předchozích článků, nejraději mám recepty, které jsou rychlé, snadné na přípravu a přitom dobré, nešizené.

Jedním z takových je ryba pečená v papilotě ( Papilota je balíček z alobalu či, jako v mém případě, z pečícího papíru, původně prý ve tvaru srdce, ale my méně šikovní se docela klidně spokojíme i s obyčejným zabalením "nahranato").


Při tomto receptu člověk ušetří pánev a celkově je ryba méně mastná, lehčí na žaludek, zároveň nádherně provoněná ostatními ingrediencemi a neuvěřitelně šťavnatá.



Na jeden balíček (případně si vynásobte počtem strávníků) budeme potřebovat:

cca 200g filetu z ryby, v mém případě pstruha losového (případně makrelu, pstruha, lososa, candáta,... Jen nedoporučuji tuňáka a jiné ryby, které se krájí na "steaky", ty by se zbytečně vysušily).

Tymián, rozmarýn (nebo jinou vaši oblíbenou bylinku), buď čerstvé nebo sušené

Pár plátků citronu

Pórek/zelená cibulka

Stroužek česneku

Sůl, pepř

Kapku oleje/másla



Rybu omyjeme, dočistíme (od slizu, zbylých kostí a jiných věcí, které jíst nechceme), necháme oschnout, osolíme a opepříme z obou stran. 

Potom přichází zábavnější část - rybu položíme na připravený obdélník pečícího papíru a rovnoměrně na ni rozložíme bylinky, česnek na plátky, na drobno nakrájený pórek a citron. 
Můžeme lehce zakapat olivovým olejem nebo poklást malými kousky másla.


Rybu následně zabalíme.
(Já to dělám tak, že volné konce nakonec založím pod rybu, lépe to drží a kupodivu ani šťáva nevytéká.)

Pečeme ve troubě vyhřáté na 180-200°C, ideálně na horkovzduch (ale funguje to krásně i bez něj, nedávno jsem to omylem pekla na horní gril a taky to bylo skvělé, jen mi málem shořel papír...).

A potom už jen vytáhneme z trouby vonící balíček a servírujeme.
V mém případě to bylo s pečenými brambory a restovaným pak choy zelím.
Můžeme přelít i šťávou, která se v papilotě zachytí.

Určitě se rybou dá péct v balíčku i zelenina a brambory na malé kousky.


Ryba v papilotě je rozhodně moje nejoblíbenější úprava ryb, maso je krásně křehké, šťavnaté, provoněné bylinkami a kůže jde velmi snadno sloupnout (pro nás, co kůži nejíme, je to docela důležitá část). 
Rozhodně vám ji doporučuji vyzkoušet, je to za trochu námahy hodně muziky. 

Co vy a ryby, jíte je nebo ne? A jaká je vaše oblíbená úprava?
Mějte se krásně!
An

pondělí 10. října 2016

Slaný koláč Quiche

Zdravím vás, přátelé!

Tak je to konečně tu, první recept! Sice to chvíli trvalo, mezitím jsme se stihli přestěhovat, ale je tu tady!

Dnes si uvaříme něco, co vypadá docela složitě, ale ve skutečnosti je to recept nesmírně jednoduchý (a hlavně chutný).

Quiche čili Slaný koláč z křehkého těsta


Musím říct, že quiche je jedno z jídel, které se u nás těší velké oblibě, jednak je hezký na pohled, možností kombinací je mnoho, báječně provoní kuchyň a navíc je to jídlo, které se dá prakticky transportovat v krabičce do práce.

Na mou oblíbenou variantu s rukolou, lososem a sušenými rajčaty budeme potřebovat:

Na křehké těsto:
cca 250 dkg mouky,
cca 150 dkg studeného másla,
dvě lžíce studené vody,
jedno až dvě vejce (záleží na velikosti, mouce, atd.).
lžička soli

Na náplň:
smetanu ke šlehání (pro méně kalorickou verzi nahradíme mlékem),
zakysanou smetanu,
50 g uzeného lososa,
tři hrsti rukoly (nebo listového špenátu),
sušená rajčata,
sýr ementálského typu,
opět 1-2 vejce
+ sůl, pepř, bylinky,...

Nejprve vypracujeme křehké těsto.
Suroviny smícháme dohromady, ze začátku tvoříme tak trochu drobenku, po chvíli by se mělo těsto začít spojovat.
Dáváme pozor, aby bylo máslo opravdu studené a nepropracováváme těsto příliš dlouho, nemusí být nejkrásnější a navíc mouka saje rozpuštěné máslo a byla by z něj tak jen tuhá hrouda. (Pokud neradi děláte těsto, můžete ho i koupit, funguje to jak s křehkým tak s listovým těstem.)

Těsto vyválíme na asi půlcentimetrovou placku a vyložíme s ním koláčovou formu, propícháme dno vidličkou, aby z něj odcházela pára a nezvedala ho, zatížíme (já na něj prostě položím pečící papír a na to postavím menší hrnec, ale jde to i s fazolemi) a pečeme v troubě na horkovzduch na 180°C 10 - 15 minut, aby bylo pevné, ale ne příliš upečené.

Vytáhneme předpečený korpus z trouby, necháme ho lehce vychladnout a mezitím si připravíme náplň.

Na náplň pevné součásti (sýr, ryba, sušená rajčata, rukola) nakrájíme na menší kousky a rovnoměrně rozprostřeme na korpus.

Tekuté součásti (smetany, vejce, sůl, pepř) smícháme a vytvoříme homogenní směs.

Přelijeme tekutou směsí korpus, ujistíme se, že je vše rovnoměrně a můžeme zase péct.

Pečeme opět na 180°C asi 30 - 35 minut nebo dokud náplň nepřestane téct a povrch lehce nezezlátne. (Pokud se vám zdá hotový dříve, nevadí, každá trouba peče jinak.)

Necháme před podáváním lehce vychladnout a zatuhnout, nakrájíme a podáváme. Já ho mám nejraději s čerstvým salátem, ale chutná i samotný.


Volba náplně koláče je vždy zcela na vás, výborný je klasický Quiche Lorraine se slaninou a sýrem, s kozím sýrem, s chřestem, kuřetem či se zelenými fazolkami.
Zatím se mi ještě nestalo, že by nakonec nechutnal.


Doufám, že vás recept inspiroval a příště se společně pustíme do něčeho podzimního a teplého!

Mějte se krásně!
An

středa 14. září 2016

Vaření a já

Zdravím vás, milí první čtenáři mého blogu!


Už měsíce mi v hlavě klíčil jeden nápad, postupně rostl, sílil, nedal mi spát... Zpočátku jsem mu nevěnovala pozornost, ale postupem času to bylo stále těžší a těžší, až to jednoho dne vybublalo, přeteklo (a jako vždy se to pěkně připeklo k plotně) a tak vás můžu přivítat na svém čerstvě narozeném blogu, věnovaném vaření. 

Ke kuchyni mám blízko už od malička, mamince (shodou náhod kuchařce) jsem pomáhala už od docela malého štěňátka. Ostatně drahý dědeček dával velmi rád k dobru historku o tom, jak ve věku dvou a půl let velmi opatrně podávám mamince z lednice jedno vejce po druhém. 
Tohle nadšení mi zůstalo, jen vejce už nepodávám tak opatrně a někdy se to vymstí. 

Rizozo s grilovanou zeleninou

První věc, o které by se dalo tvrdit, že jsem ji uvařila, byla Polévka, zřejmě proto, že polévky bezbřeze miluji (a těším se, až se mi polévková rubrika zde na blogu naplní mými milovanými recepty).
Polévka sestávala z kostky bujonu, půl pytlíku mražené zeleniny, vody a rýže jako zavářky. Z dnešního hlediska ji vlastně nepovažuji za jídlo, ale v mých osmi letech to byl i tak báječný výkon. 

Quiche se sušenými rajčaty a salátem

Má další dvě jídla byla zcela jistě hodolanská omáčka a brokolicová polévka. 
To byla také poslední jídla, u kterých se mě někdo cíleně pokoušel "učit vařit", potom jsme přešli spíše na systém okukujícího pomocníka v kuchyni, což fungovalo pro všechny mnohem pohodlněji a rychleji. 

Kváskový chléb

Domnívám se, že jednou z nejlepších věcí na umění vařit je, že si můžete uvařit COKOLIV, na co máte chuť, a to naprosto KDYKOLIV, kdy na to máte chuť (pravda, to může být někdy trochu ošemetné), navíc přesně tak, jak to máte rádi. (Což je perspektiva, která by měla být předkládána zejména mláďatům, třeba by potom byli ochotní se nad vařením zamyslet.) 

Osobně ani moc nechápu, jak někdo může nechtít vařit a být na to líný, ale to věc osobních preferencí.
Kromě toho, vaření mě zkrátka vždy bavilo a považuji ho za velice užitečného koníčka. 

Thajské rybí kari

Má kuchařská historie je plná úspěchů i neúspěchů, hlavně v začátcích to mnohdy skončilo nevalně, neznala jsem postupy, techniky, kombinace... Nastěstí já sním víceméně všechno, a tak mi tolik nevadila ani rozvařená rýže, tuhé maso, pepřová polévka či zvláštní útvar, připečený na pech, aneb první pečivo.
A nakonec jsem se to naučila.

V tuto chvíli vařím, troufám si říci, dobře. K dokonalosti ještě kousek schází a já se k němu ráda propracuji. 
Právě teď je ta správná chvíle založit si o jídle blog, posunula jsem své kuchařské schopnosti aspoň na takovou úroveň, že si to zaslouží vlastní prostor. 

Domácí pizza

Jaké tedy mé vaření je?

Dávám přednost jednoduchým chutím i relativně jednoduchým receptům, stát u plotny hodinu v kuse? Ale kdeže. Spíš jednou za čas projít kolem, něco promíchat, přidat, dochutit... 
Vaření není raketová věda, je to radostné a hravé, aspoň pokud si to takové umíte udělat.
Mám ráda chutě spíš nekomplikované, jednoduché a jasné, v mé kuchyni nenajdete bujonové kostky ani jiná "polévková koření" a dochucovadla. Nevadí mi to, ale sama mám raději, když každé jídlo chutná jinak. Navíc k smrti ráda ochucuji bylinkami.

Krém z medvědího česneku

Vařím spíše bez masa, takže se můžete těšit hlavně na vegetariánské (či veganské) recepty, občas proložené něčím rybím. 
Někdy trochu bojuji se stylingem jídla na talíři, ale snad mi to odpustíte. 

V tuto chvíli už mi nezbývá, než vám popřát příjemné čtení dalších článků a budu doufat, že si spolu něco dobrého uvaříme!

A mezitím se mějte krásně!
An.

<a href="http://www.bloglovin.com/blog/18248307/?claim=7eh75kzpwc3">Follow my blog with Bloglovin</a>